Luis Buñuel byl jedním z velkých španělských géniů 20. století, jehož život zahrnuje různé etapy: mládí spojené se Salvadorem Dalím a Federikem Garcíou Lorcou, surrealistické období v Paříži, od roku 1946 život v mexickém exilu, kde vytvořil svá nejdůležitější díla, a nakonec návrat, kdy točil filmy ve Francii a ve Španělsku. Jeho filmy oscilují mezi skutečným světem a světy imaginárními. Zobrazoval v nich brutální, pokryteckou, nespravedlivou společnost, pranýřoval falešné hranice mezi morálkou a nemorálností, ale především rozjímal nad realitou snů a vytvářel jedinečný a neopakovatelný styl. Retrospektivu filmů Luise Buñuela na Letní filmové škole připravuje filmový kritik a historik Pablo De Vita.
Jakým tématům se Buñuel nejvíce věnoval? Můžete více popsat jeho tvůrčí etapy?
V tvorbě Luise Buñuela jsou nepochybně tři tvůrčí cykly napomáhající pochopit jeho představivost: počáteční etapa spjatá se surrealismem, život v Mexiku od roku 1946 a následně, počínaje Deníkem komorné z roku 1963, etapa syntézy. V té čerpá jak z Mexika, tak ze své práce ve Španělsku a Francii, ale také z dalších vlivů daných zeměpisnými změnami, které včleňuje do své poetiky. Ústředním tématem Buñuelových filmů je zobrazení krutého a nespravedlivého světa. Filmy nejsou nutně politicky transformativní, ale zcela jistě radikální zkušeností. Zobrazení tohoto světa dosahuje různými prostředky, například snovým hyperrealismem v surrealistickém období, který se z Andaluského psa následně dělí na snovou zkušenost ve Zlatém věku a dokumentární hyperrealismus v Zemi bez chleba. V Mexiku se z Buñuela stává profesionální filmař, který musí hledat způsob, jak sladit své umělecké záměry s přáními mocného průmyslu, jakým tehdy mexický filmový průmysl byl. Toto období lze definovat jako období morální identity, kde na sociálních nerovnostech v Mexiku ukazuje divákovi rozpory ve společnosti poškozené maloměšťáckou morálkou a jejími dogmaty. Ty staví do explicitního napětí ve svém posledním období, v němž jitří rozpory mezi objektivním a subjektivním světem či mezi realitou a fantazií.
Lze vysledovat režisérská specifika, kterými se Buñuelovy filmy vyznačují?
Popírání symbolického obsahu, jenž vychází ze surrealismu, avšak do značné míry provází autora po celý jeho život, vzpoura proti zavedenému řádu, rezignace na možnost lepšího světa pramenící nikoli nutně z pesimismu, nýbrž z prosté nemožnosti dosáhnout změny, a v neposlední řadě kritika buržoazního chování. V kinematografii jsme vymezili etapu spjatou se surrealismem, dále etapu nacházející formální východisko v mexickém průmyslovém modelu, a nakonec etapu evropskou, kde film slouží jako nástroj pro vyjádření, nakolik jsou sny reálné. Zmiňujeme-li kinematografické techniky, rozhodně nelze opomenout práci s kamerou, při níž ruku k dílu slavného režiséra, ať šlo o menší produkci nebo o kasovní trhák Gran Casino, v jehož hlavní roli zazářila někdejší argentinská hvězda Libertad Lamarque, přiložili ti nejproslulejší ve svém oboru – kameramani Gabriel Figueroa, José Ortiz Ramos, Raúl Martínez Solares nebo Augustín Jiménez.
Nalezl jste k interpretaci Buñuelových filmů klíč? Přinášejí konkrétní poselství, nebo je jejich vnímání čistě subjektivní?
Buñuela jakožto velkého filmaře a významného autora můžeme nahlížet skrze jeho tvorbu na základě konceptu „otevřeného díla“, jenž definoval Umberto Eco. Myslím, že už před vydáním Ecova textu v roce 1962 rozvinul Buñuel ve světě kinematografie onu teorii, jež dovoluje navázat mezi autorem a čtenářem nový typ vztahu dialektické povahy. Tato dialektika umožňuje každému divákovi a čtenáři kinematografického díla, aby si pod velkým společným jmenovatelem, který lze definovat jako „nespravedlnost a krutost světa“, vytvořil nové vnímání zcela subjektivní povahy. Je-li sledování filmu součtem subjektivit, Buñuel tento zážitek dovádí do krajnosti oddělením interpretačních prvků od jejich přímého vztahu. Není vetší pocty, než které dosáhl Manoel de Oliveira ve filmu Krásná dodnes, když upevnil postavení symbolicky obtížně analyzovatelných subjektivních prvků nad objektivní záměr tohoto pozdního pokračování Buñuelovy Krásky dne, avšak bez její původní představitelky.
Mottem letošní Letní filmové školy je Dotýkám se filmu. Koho myslíte, že se Buñuelovy filmy nejvíce dotknou?
Buñuela nelze vnímat jako představitele klasických „dojáků“, které vás prvoplánově nutí vytáhnout kapesníky a prolévat slzy. Nesnaží se diváka dojmout, nýbrž apeluje na divákovu citlivost skrze objektivní předestření hodnot, o nichž se domnívá, že jej utvářejí jako subjekt. Buñuel nám říká, že naše subjektivita stojí mimo struktury politické, vojenské, církevní nebo rodinné moci a že ve skutečnosti každá struktura vyvolává proces domestikace autentické bytosti, jež žije utiskována touto represí sladké nevědomosti navzdory. Na Buñuelově kinematografii je dnes zajisté nejvzácnější, že jako režiséra jej nelze vztáhnout k vzestupu nacionalismu a jeho dogmat, poněvadž jeho díla nám ukazují, že není nic nebezpečnějšího než přijetí dogmatu, jež hlásá, že není dogmatické. Jeho život je svědectvím někoho, kdo by nikdy nepochopil, že příslušnost k zemi může být všeurčující, neboť kvůli příchodu fašistů musel opustit Španělsko, žil v Mexiku a když mohl, měl byt v Madridu nebo pobýval v hotelu v Paříži. Také však přijal mexické občanství a nikdy se nevzdal svého domova v Mexiku, i když nějakou dobu pobýval v zahraničí. Řekl bych, že právě rozmanitost mexických míšenců a jeho existence jako cizince definují onu syntézu svobody, již Buñuel hledal ve svých filmech i v životě. Jeho kinematografii sužuje zoufalý stesk po lásce a svobodě, a když se dnes podíváme na směřování současného světa a nový vzestup všeho, proti čemu se Buñuel vymezoval, možná měl pravdu.
Jak jste přistoupil k dramaturgii Buñuelovy retrospektivy na Letní filmové škole? Jakou máte radu pro diváky, kteří se s Buñuelovou tvorbou dosud nesetkali?
S Ivou Hejlíčkovou, které vděčím za toto velkorysé pozvání, a s Janem Jílkem jsme hodně pracovali a přemýšleli, jak nejlépe uchopit Buñuelovu tvorbu. Zvolili jsme skutečný a imaginární svět v díle Luise Buñuela, jak tato koexistence definuje jeho filmografii a současně umožňuje dokonale obsáhnout jeho filmařskou práci. Je to báječná vstupní brána do jeho díla. Divákům doporučuji, aby se při návštěvě kina nechali unášet filmem. Tak si Buñuelův film nejen užijí, ale třeba se i zasmějí jeho výraznému sarkasmu. Nesnažte se analyzovat a interpretovat vše, co uvidíte, nebo si film neužijete. Pokuste se oprostit od dogmat, protože pustit si Buñuela domů je jako nechat vstoupit třídního rebela: utáhne si z vaší matky, skepticky na vás pohlédne, když mu svěříte vaše přesvědčení a tužby, diskrétně nakopne vašeho psa, ale nezraní ho, změří si poprsí vaší sestry a k tomu sní všechny sušenky schované pro sváteční příležitosti. Ale stejně ho budete zbožňovat, protože víte, že je to dobrák, a co především, že je upřímný.