Anna Kareninová je protagonistkou poetického snímku dokumentaristy Petra Michala Je nalezena tím, koho hledá (2022), který na LFŠ představí sám režisér. V plném znění nabízíme s překladatelkou rozhovor, jehož začátek jste mohli najít v úterních Filmových listech. Kareninová mluví o filmu, své práci i o tajuplném jménu, které se skrývá za titulky.
Vstupovali jste s režisérem do filmu se společnou představou o výsledné podobě, nebo se během natáčení perspektiva proměnila?
Vůbec jsme si neříkali, jakou kdo má představu. Petr Michal mi napsal, že by o mně chtěl natočit, původně studentský, film. Sešli jsme se a povídali si. Měla jsem jedinou podmínku, že to nesmí být o mém soukromí, myslím tím o mé rodině, dětech a tak. Navrhla jsem, aby film byl spíš o mých spisovatelích než o mně, a Petr Michal mi řekl, že právě mou práci se spisovateli má na mysli. A to bylo jediné, na čem jsme se domluvili. On nepochybně svou představu měl a jistě ji během natáčení měnil.
Přistihla jste se při tom, že s kamerou sdílíte něco, co jste původně vůbec neměla v úmyslu?
To je samozřejmě většina toho, co je ve filmu. Postupem času jsem si ale začala práce Petra Michala čím dál víc vážit a nechtěla jsem mu klást překážky. Postupně jsem filmařům důvěřovala. Řekla bych, že jsem pochopila, že jim jde o věc samu. A to se mi líbilo a propůjčila jsem se jim k tomu.
Práce překladatelky je v mnohém samotářská. Jak se vám o profesi mluvilo, a myslíte, že film vystihl podstatu povolání?
Nemyslím si. Nejsem úplně typická překladatelka. Překládáním knih se živím jenom velmi částečně a dlouhou dobu jsem se jím neživila vůbec: zvolila jsem si neschůdné autory a věnuji se jim pomalu, a to možná ani není profesní přístup. Nezohledňuji honorář, to se nedá. Myslím, že práci překladatelů vystihla spíš Petruška Šustrová ve svém rozhlasovém seriálu, později přepsaném do knihy Služebníci slova. Jde o sérii rozhovorů s překladateli, docela si považuji toho, že jsem v ní zastoupena.
Ve filmu je patrný váš vztah k francouzskému spisovateli Louis-Ferdinandu Célinovi. Jak si překladatel hledá „svého“ autora?
Každý má cestu jinou, já se snažím věnovat tomu, co je nějak literárněhistoricky důležité, co považuji za nepominutelné. Tedy co je obtížné. A zrovna Céline je velmi obtížný autor. Nejen na překlad, ale i na to, aby se s ním člověk srovnal a pochopil jeho propady i převratnost. To mě na něm zajímalo.
Jak se liší práce s literárním překladem a tím filmovým?
Liší se diametrálně. V knize je totiž jedinou matérií, s kterou pracujete, jazyk. Ať už s ním nakládáte jako spisovatel, nebo jako překladatel. Kdežto film je souběhem mnoha profesí, jazyk je v něm vlastně doprovodný a jeho překlad ještě víc. Především nemá při vnímání filmu vadit. U filmu máme vnímat obraz, rytmus zvuku. Obsah řečeného je tak vlastně cosi průvodního, a když je to dobré, tak si toho divák nemá ani všímat. Nejde-li o filozofický film (jako například u režiséra Jean-Luca Godarda), má ho vnímat přirozeně.
Snažíte se důvěrněji poznat i tvorbu režisérů, jejichž filmy překládáte, podobně jako u spisovatelů?
U některých režisérů ano. Například právě u Godarda, Françoise Truffauta, Federica Felliniho, Alaina Resnaise nebo Luchina Viscontiho jsem měla možnost pracovat na českých verzích více jejich filmů. Tam samozřejmě už člověk ví, že u nich existuje jakési až erbovní vyjadřování, je nutno ho respektovat. Pak jsou ovšem filmy, kde není třeba se o předchozí práci režisérů zajímat z hlediska jazykového. Tím nesnižuji jejich filmy, spíš říkám, že se skrz ně netáhne jeden jazykový proud. Většinou se jedná o scénáře různých scenáristů, a tam potom není jazyková návaznost tak markantní.
Film jednou provždy dokázal, že Anna Kareninová není pseudonym tajného titulkového fantoma. Jak jste vnímala tuto pozici a jste ráda, že snímek rozbíjí tento populární mýtus?
Já jsem o něm nevěděla. Před mnoha lety mi to naznačil filmový publicista František Fuka. Ten chtěl moji fotografii, na které pracuji ve studiu, pověsit na internet, aby bylo zřejmé, že existuji. Jestli to udělal, nevím, ale vůbec jsem se nezabývala myšlenkou, že by si někdo mohl myslet, že neexistuji. Dozvěděla jsem se o tom částečně i kvůli tomuto filmu.
Ovšem, to jméno… moje maminka se jmenovala Zdenka Kareninová a byla operní sólistka. Začínala ovšem po HAMU jako pěvkyně u cirkusu. A cirkusoví umělci, kteří si dávají různé honosné pseudonymy, se jí ptali, jak se skutečně jmenuje, a ona jim říkala, že Kareninová. Oni se jen smáli: „Ano, to víme, ale jak se doopravdy jmenujete?“ Tak bych řekla, že se to u nás v rodině takhle vleče.
Autor: Valerie Coufalová