Neznámý vojín:
Robert Aldrich
Aldrichovo prominentní rodinné zázemí, v němž se to hemžilo osobnostmi politiky a obchodu, ho předurčovalo k úplně jiné dráze, ale podle jeho slov „bylo jakékoli zaměstnání v showbyznysu mnohem větší zábava než práce v novinách či v bance“. Přes učňovská léta ve studiové džungli a režii béčkových zakázek se díky vydatné pomoci průkopnické dvojice nezávislých producentů Hecht-Lancaster vypracoval mezi přední tvůrce především drsných akčních snímků. Filmové plátno pro něho bylo většinou arénou, do níž s radostí vhazoval své cynické hrdiny, aby je vykoupal ve víru násilí a zmatků. Připomeneme si ho čtyřmi tituly, jež nám přiblíží jeho smysl pro chlapské záležitosti i ženské intriky a také pro často podceňovanou práci s herci.
Sekci představujeme také rozhovorem s dramaturgem Michaelem Málkem.
Kdybychom mezi americkým filmovými tvůrci hledali režiséra s nejvznešenějším původem, tak by Robert Aldrich určitě patřil k předním kandidátům. Potomek prominentní rodiny z východního pobřeží, spřízněné s klanem Rockefellerů, mohl jít po vyšlapané životní cestě, ale raději nastoupil jako úředník ve studiu RKO. Na Virginské univerzitě strávil čtyři roky, aniž se mu podařilo dokončit bakalářská studia ekonomie, ale na úřednickou práci to stačilo. Hlavně byl tam, kde chtěl být – v Hollywoodu.
Když vzpomínal na svá učňovská léta, tak přiznával, že z význačných tvůrců, jimž asistoval (mj. Jean Renoir, William Wellman, Robert Rossen, Joseph Losey, Charles Chaplin), ho nejvíc ovlivnil Lewis Milestone, který „rozuměl, že podstatou je moc, znal nástroje, které má k dispozici, předvídal, kde se dají čekat potíže, a věděl, jak se s nimi vypořádat“.
V Aldrichově samostatné tvorbě, čítající 29 celovečerních děl, se objevují téměř všechny žánry od noirových snímků přes westerny, válečné filmy, pohledy do hollywoodského zákulisí, gangsterky, sportovní dramata až po biblický opus a gotické horory. Většina z nich má společného jmenovatele v podobě víceméně uzavřené skupiny jedinců, kteří se musejí postavit nějakým vnějším okolnostem, ale častěji bojují sami mezi sebou, než poznají, že je to omyl. Klasickým příkladem je jeho nejznámější titul Tucet špinavců o sebevražedné misi komanda odsouzenců v předvečer spojenecké invaze v Normandii, jenž se stal vzorem pro četné napodobeniny.
Jestliže bývá označován za režiséra drsných chlapských filmů, je to jistě nálepka blízká pravdě, ale v jeho filmografii najdeme i ženské melodrama Autumn Leaves (Podzimní listí, 1956) nebo adaptaci kontroverzní divadelní hry Franka Marcuse s lesbickou tematikou The Killing of Sister George (Jak vraždili sestru Jiřinu, 1968). Jeho záběr byl široký, nebránil se zkoušení nových věcí a také se znovu a znovu zvedal z popela, když se mu něco nepodařilo.
Aldrich patřil k té skupině amerických tvůrců, kteří byli dříve oceňováni v Evropě a doma se uznání dočkali až s časovou prodlevou. Sám sebe hodnotil střízlivě a nepovažoval se za kdovíjak důležitého. Věděl, že tvůrce je jen tak dobrý jako jeho poslední snímek. A také si byl vědom vrtkavé přízně filmových kritiků a znalců. Sám k tomu řekl: „Abyste mohli strávit 25 let jako filmař… musíte točit filmy pro své potěšení. Ať jsem si já, publikum nebo kritici o nich potom mysleli cokoliv, udělal jsem je tak, jak jsem považoval za správné. Když jeden zvoráte, nemůže to být konec. Oklepete se a pokračujete dál. Jako filmař nemůžete zmizet v láhvi whisky ani nikde jinde. Věnovali jste rok nebo dva svého života jednomu filmu. Netušíte, jak moc to může bolet, když se nepovede. Ale přesto se dáte dohromady a jdete dál, protože to je to, co chcete.“
Michael Málek