47. Letní filmová škola drží prst na tepu současných ‚eastern‘ filmů v rámci stále oblíbenějších Východních příslibů.
„Východoevropská sekce má letos čtvrté narozeniny a chystá nové tváře i teritoria,” říká v anotaci dramaturgyně sekce Kamila Dolotina, kterou v průběhu rozhovoru doplňuje jednou odpovědí také dramaturg Petr Vlček.
Východní přísliby přináší nejnovější filmy z východního bloku. Jakým způsobem postupujete při výběru?
Kamila Dolotina: Snažíme se vybírat filmy, které dokáží divákům zprostředkovat výlučnou atmosféru a problematiku východoevropského regionu. Z těch desítek titulů, které nakoukáváme, postupují do užšího výběru takové, které kromě relevantních témat přináší i silný umělecký zážitek. Letos se nám téměř zázračně podařilo nakombinovat čtyři pozoruhodné debuty (z toho tři ženské) s dokumentem, animací a filmy, které se od své nedávné premiéry už stačily stát klasikou jako třeba Malmkrog. Řekla bych, že snem každého dramaturga je mít právě takhle pestrou sekci. Pak je taky žádoucí, aby byla nějak koncepčně sevřená, ale to vůbec neznamená, že musíte nutně hledat jedno zastřešující téma. Když vyberete opravdu nadané režiséry, zjistíte, že dýchají stejný vzduch, že vychází z podobné společenské a historické situace a tím pádem se v mnohých akcentech navzájem prolínají. Oba gruzínské debuty například řeší otázku ženské determinace v rodinném i celospolečenském ohledu, ale každý úplně jiným způsobem. Když se v rámci sekce podaří nastínit různou perspektivu styčného problému, získá divák mnohem přesnější představu toho, co daný region trápí.
Letošní Východní přísliby jsou místem objevů. Gruzínská filmařka Dea Kulumbegašviliová natočila výrazný debut Počátek (2020), který otřásl kritikou i publikem. Mohla byste nám ho stručně přiblížit?
K. D.: Počátek otevírá téma ženského sebeurčení mimořádně naléhavě a v úplně jiném klíči, než byste se mohli nadát. Není to feministická agitka, srdceryvný příběh uhoněné hospodyňky, ani rozjitřený portrét kreativní duše, které patriarchální společnost brání v realizaci. Zabývá se mnohem bazálnější úrovní nemožnosti volby a v tom je jeho nóvum. Režisérka dokázala propojit univerzální problém s natolik radikálním dilematem, že její protagonistka se časem zřejmě zařadí mezi emblematické filmové postavy. Film je překvapivě vynalézavý i stylisticky, pohybuje se na hranici snu a reality a vymezuje se proti striktně kauzální logice.
Nevšední hrdinkou sekce je prasnice Gunda (2020), protagonistka stejnojmenného dokumentu Viktora Kosakovského. Proč jste se rozhodla zařadit tenhle nevšední černobílý zážitek?
K. D.: Když usilujete o různorodost perspektiv, Gunda nesmí chybět. Je to film nejen výjimečných vizuálních kvalit, ale i prudce znepokojivých morálních otázek. Obvykle připisujeme zvířatům lidské vlastnosti, přisuzujeme jim lidské potřeby a emoce. Viktor Kosakovskij nám naproti tomu umožňuje dostat se bezprecedentně blízko (fyzicky i duševně) do světa hospodářských zvířat a v jejich chování poznat sebe sama. Nemusíme nutně přehodnotit své masožroutství, jen se můžeme zamyslet nad tím, co nás opravňuje říkat, že jsme evolučně plnohodnotnější bytosti, a uvědomit si závazky, které z toho vyplývají.
Jedním ze zajímavých filmových příběhů sekce je Andrej Končalovskij, který si jako jeden z mála vybudoval úspěšnou kariéru v Hollywoodu, ale ke stáru se vrátil k typicky ruským tématům. Jak vnímáte jeho poslední filmy?
K. D.: Když se kolem osmdesátky rozhodnete natočit trilogii, je jasné, že vám jde o zcela zásadní sdělení, ke kterému jste celý život směřovali. Alexandr Sokurov vytvořil tetralogii o moci, Andrej Končalovskij věnoval stejnému tématu své prozatím poslední tři filmy: Ráj (2016), Hřích (2019) a Drazí soudruzi (2020). Netroufla bych si tvrdit, že všechny tři se dané problematiky dotýkají se stejnou přesvědčivostí. Ale nejde o to, jestli je nebo není výsledný produkt dokonalý, důležitější je, jaké nastoluje otázky. A v tomhle ohledu je celá trilogie velmi podnětnou a aktuální podívanou, ať už jde o vztah člověka k víře a ideologii jako nástrojích moci, nebo o tvůrčí muka umělce potácejícího se mezi božským (tj. tvorbou) a pekelným (hmotnými statky).
Oroslan (2019) vypráví příběh, v němž se člověk proměňuje v legendu a realita ve fikci. Projekci na Filmovce zpestří návštěva dvou hostů.
K. D.: Film Oroslan přijedou díky distribuční společnosti Balkanfilm představit jeho slovinští autoři: režisér Matjaž Ivanišin a producent Miha Černěc. Můžete je potkat po projekci filmu nebo na vernisáži fotografií Roberta Goláně. Tohoto vsetínského fotografa inspiroval rafinovaně vystavěný snímek k vytvoření rázovitého cyklu, který pod názvem Ecce Homo doprovází uvedení filmu v kinech.
Největší pozornost se upíná k Malmkrogu (2020). Jaký je váš tip na skrytou perlu z vybraných filmů?
K. D.: To by mohl být film Strašidlo (2020). Jeho uvedením se mi splní dlouholetý sen představit českému publiku alespoň částečně fenomén jakutské kinematografie. Jde o naprosto autonomní svět, kde se dramaturgické i logické zákonitosti tvoří nezávisle na západní tradici. Strašidlo loni suverénně ovládlo ruské filmové ceny a je na čase, abychom tvorbu tamních režisérů začali brát v potaz i my.
Výrazné místo ve vašem výběru má polská kinematografie. Proč jste se rozhodl právě pro tyto filmy?
Petr Vlček: Polská kinematografie má výrazné postavení na Filmovce každý rok a těch důvodů je hned několik. Asi nejdůležitější je skutečnost, že polský film má za poslední dobu skutečně co nabídnout. Ať už to jsou výrazné autorské debuty, nebo diváky prověřené a oblíbené filmy. Dalšími důvody jsou pak kulturní blízkost a díky tomu i lepší distribuční dostupnost. Bohužel ale ne vždy máme možnost na Filmovce uvést filmy, které chceme. Výběr totiž ovlivňují i jiné okolnosti, než jen rozhodnutí dramaturgů, např. festivalové strategie producentů a distributorů a dost často i nabízená cena za uvedení. V každém případě ale musí finální výběr obsahovat kromě ověřených titulů i filmy přinášející nějaké nové a zajímavé umělecké řešení. Vybrané filmy jsou pak dost často tematicky, žánrově i stylově odlišné, i když nás pak vždy překvapí, když zpětně najdeme nějaké společné motivy. To je vlastně to, co je na této sekci pozoruhodné. Společné rysy polské a celé východoevropské kinematografie se projeví dost často až zpětně.
Filmy z této sekce budou tentokrát poprvé k vidění i po Filmovce.
K. D.: Zájem o východní tituly na Filmovce je obrovský. Lidé cítí, že s postsocialistickými zeměmi sdílíme nejen minulost, ale potýkáme se s podobnými problémy i v současnosti. Zároveň se z řad diváků množily dotazy, jestli by nestálo za to promítat podobně orientovanou produkci i mimo festival. Rozhodli jsme se proto spojit síly s kinem Edison Filmhub a vytvořit kontinuálně fungující platformu projekcí a besed. Východní přísliby budou od podzimu jednou měsíčně k vidění v pražském kině Edison. Náplň bude z větší části odlišná než na Filmovce. Zůstanou prestižní snímky přivezené z festivalů v Berlíně, Cannes či Benátkách, které budu kontextově doplňovat aktuálními filmy z východoevropského teritoria, jež se jinak do české distribuce nedostanou. V ceně vstupenky diváci obdrží bezplatný týdenní přístup do videotéky Edisonline.cz a pro ty, co to mají do Prahy daleko, bude záznam besedy uložen na stejném webu v Cinetalk.
🍦Ptali se Libor Galia a Vít Schmarc.
Více:
Petr Vlček o filmech morálního neklidu na 47. LFŠ
Kamila Dolotina o Východních příslibech na 46. LFŠ
47. Letní filmová škola Uherské Hradiště naslouchá filmu 💚 Na Filmovce vás vyhlížíme 06.08.–12.08.2021.