47. Letní filmová škola představí polské filmy morálního neklidu, jejichž politická angažovanost zrcadlí tehdejší stav země, v nichž je umění chápáno jako nástroj, který může a má vyvolat odezvu.
„Údobí filmů morálního neklidu je ostře vytyčeno významnými polskými politickými událostmi – na počátku vlnou demonstrací, které proběhly v červnu 1976, a na konci vyhlášením výjimečného stavu 13. prosince 1981, jenž celé snažení polských filmařů v tomto období razantně ukončilo,” říká dramaturg sekce Petr Vlček.
Filmová čítanka se věnuje různým hnutím a směrům v historii filmu. „Filmy morálního neklidu odráží zklamané naděje Poláků po roce 68. Tyto filmy reflektují stav společnosti, ať už se to týká korupce, prohnilosti vládního režimu či vlivu situace na obyčejné lidi,” řekla Iva Hejlíčková. Jaký mají tyto filmy apel na jednotlivce?
Otázkou je, jestli víc měly, nebo i stále mají. Domnívám se, že v jistém ohledu jsou stále aktuální, i když jsou velmi propojené s dobou svého vzniku. Tyto esteticky dost rozdílné filmy spojuje „hrdina, který prozřel”. Ten se musí často rozhodnout, zda je pro svůj klid či případně kariérní postup schopný slevit ze svých morálních hodnot. Snahou filmařů pak bylo, aby se divák s tímto hrdinou ztotožnil, čímž chtěli útočit převážně na publikum. Takový „morální” útok by určitě prospěl i současnému divákovi. Toho jsou podle mě schopné filmy morálního neklidu i dnes.
Mohly být promítány v Česku?
Kupodivu ano, tenkrát v československých kinech byly běžně k vidění. Vždyť se jednalo o filmy ze „spřátelené” Polské lidové republiky. Pokud se mohly promítat doma, měly šanci dostat se i u nás do běžné distribuce. Pro polemiku, kterou vyvolávaly, byly pro naše diváky něčím nevídaným. Sice nemůžu mluvit z vlastní zkušenosti, ale vím, že v té době panoval vůči nim jistý obdiv, pramenící z odvahy vyjadřovat se velmi kriticky k současnosti prostřednictvím filmu. Díky těmto filmům se pro jistou generaci Čechů a Slováků utvářel rovněž kladný vztah k polské kinematografii, na který bychom na Filmovce rádi navázali.
Vybrané filmy spojuje snaha o nezkreslené zobrazení doby a jejího „blahobytného” způsobu života. Jakou tyto filmy vyvolaly odezvu ve společnosti?
Tyto filmy byly reakcí na to, co nabízela tehdejší polská kinematografii, zejména televize. Ta byla hlavním teritoriem „kamufláže” režimu. Uváděla americké a západoevropské filmy a hlásala, že je vlastně všechno „fajn”. Snahou mladých režisérů bylo toto demaskovat a zobrazit skutečné problémy doby. Přesně to tehdy vyžadovala i společnost, kde se pozvolna formovalo hnutí Solidarita. Polský film tak podruhé za svou éru (poprvé se to podařilo tvůrcům polské filmové školy) dokázal navazat s publikem přímý dialog a nabídnout mu přesně to, co ve společnosti rezonovalo. Alespoň do doby vyhlášení výjimečného stavu na konci roku 1981.
Který z filmů je obzvlášť morálně neklidný?
Wajdův Člověk z mramoru. Ten jsme na LFŠ uvedli již loni v rámci režisérovy retrospektivy, takže letos o něj diváci bohužel přijdou. Byl to právě tento film, který byl prekurzorem a zároveň esencí celého směru. Jeho uvedení na festivalu v Cannes navíc upozornilo celý svět na to, jakou změnou prochází polská společnost. Morálně neklidný byl zejména proto, že nebývalým způsobem odhaloval „morální” dopady nedávné minulosti na současnost.
Jedním z dalších výrazných filmů tohoto směru jsou Provinční herci Agnieszky Hollandové. Rezonuje tento film s českou dobovou zkušeností?
Film samotný asi ne, spíš životní zkušenosti Hollandové, která během studia na FAMU sama zažila události pražského jara a následné normalizace. Téma boje za pravdu jí je vlastní a prostupuje celou její tvorbou. Pak bych nehovořil o dobové podobnosti, jako spíš o návaznosti. Česká společnost pro ni byla po roce 68 zklamáním. Polská společnost druhé poloviny 70. let velmi kontrastovala s českou, která stále tonula v bahně normalizace. Možná i proto, že právě česká společnost se měla v porovnání s tou polskou ekonomicky značně lépe. Ale samozřejmě nesmíme opomenout alespoň snahy disentu, jako byla Charta 77.
Dojde i na méně známé tvůrce?
Filmy morálního neklidu mají samozřejmě své čelní tvůrce. V první řadě to jsou Wajda, Zanussi, Kieślowski, Falk či Hollandová. Řadíme sem ovšem i Janusze Zaorského, Tomasze Zygadła, Marka Piwowského, Janusze Kijowského či Barbaru Sassovu. Nepřipomenout i jejich díla by byla velká chyba. V souvislosti s tímto směrem se totiž dost často hovoří o kolektivním protestu: jejich síla spočívala v jednotě! Jejich tvorba byla skutečně velmi provázaná, hodně se podporovali. Přehlídka bez méně známých filmů by na letošní Filmovce byla určitě neúplná.
Vedle dramaturgie této sekce se staráte o projekt Made in Poland. Jaká témata rezonují v současném polském filmu?
Současný polský film se stal během poslední dekády integrální součástí evropské kinematografie. V posledních letech v ní sílí jisté patriotické tendence, nicméně její jiná část je velmi sociálně-kritická a zkoumá současné problémy tamní společnosti. A to je možná to, co si polští filmaři odnesli právě z filmů morálního neklidu, pro které bylo odhalování aktuálních problémů společnosti jedním ze základních znaků.
🍦Ptal se Libor Galia.
Více:
Petr Vlček o retrospektivě Andrzeje Wajdy na 47. LFŠ
Znělka Studia X, kde vznikla většina filmů morálního neklidu:
47. Letní filmová škola Uherské Hradiště naslouchá filmu 💚 Na Filmovce vás vyhlížíme 06.08.–12.08.2021.