V nedělních Filmových listech vyšel rozhovor s chorvatským režisérem Rajkem Grličem. Jeho pokračování, které se už do tištěného festivalového deníku nevešlo, si můžete přečíst níže. Filmař v něm mluví o tom, jak jsou pro něj důležití herci, o spolupráci se spisovatelem Antem Tomičem a také o smutném příběhu snímku Josephine (2000).
Ve filmech vedete své postavy do vypjatých situací, necháváte je pronášet bolestivé dialogy a vstupovat do ostrých konfliktů. Jak pracujete s herci, abyste z nich tyto emoce dostal?
Stejně jako každý režisér je jiný a jinak pracuje, tak i každý herec je jiný a má jiný systém. Přístup nemůže být univerzální. Mám herce velmi rád a věřím tomu, že když se někdo za pět let podívá na film a věří herecké tváři, tak mu film něco sdělí. Může to být špatně zrežírovaný film, špatný scénář, špatná kamera, ale když věříš tváři, tak můžeš film vidět. Jestli nevěříš tváři, tak všechno může být fantastické, ale nechceš ten film vidět.
Jestli film přežije, nebo ne, záleží podle mě na hercích. Proto s nimi pracuji intenzivně a hrozně dlouho je vybírám. Teď jsem jeden casting dělal čtyři měsíce.
Ve filmu Josephine (2000) se potkali tři herci z různých světů, český herec Miroslav Vladyka, budoucí režisérka Maria Schrader a americký herec Giancarlo Esposito. Jak se vám povedlo dostat tyhle tři lidi do jednoho filmu a jak se s nimi pracovalo?
Z Esposita se stala velká hvězda! Toho jsme našli v New Yorku, kde jsem dělal casting. Maria Schrader byla mojí první volbou. Jel jsem za ní do Berlína a ona souhlasila. Vladyku jsem našel na castingu v Praze. Bylo to tak krásně kolem celého světa. A všichni tři spolu fungovali velice dobře, takže fungoval i film. Bohužel jsem ale na půlku natáčení skončil v nemocnici, takže zbytek režíroval Srdjan Karanovič. Spadlo mu to do klína a moc nevěděl, co režíruje, takže se to jen pokusil dokončit.
Příběh Josephine je vážně nešťastný. Producent pak schválně vyhlásil bankrot a film zůstal bez majitele. Australská společnost ho pak koupila a ohlásila, že jde do distribuce, ale nestalo se to. Na soudu s bankrotujícím producentem se totiž zjistilo, že deset procent filmu někdo vlastní, a nikdo neví, kdo to je. Takže se nakonec distributor neodvážil film uvádět, protože se bál, že někdo přijde a řekne: „To je moje.“ Takže se film nikdy nedistribuoval. Existuje jedna kopie, kterou mám v Americe.
Psal jste si i vlastní scénáře, ale na posledních třech jste pracoval se spisovatelem a scenáristou Antem Tomičem. Teď s ním připravujete čtvrtý film. Co vás spojuje?
Je to úplně jiný člověk, než jsem já. On je z jihu, ze Splitu. Je mladý, já jsem starý. On volí komedie, já spíše melodramata a tragédie. Jsme úplně jiní a to nás spojilo. Začali jsme spolu na Hraniční hlídce (2006) a zjistili jsme, že nás baví to kombinovat – hodně se smát a hodně i mluvit. A že nám to funguje! On volí happyendy, já tragické konce, což je vidět i na Ústavě (2016). Pracujeme ale dlouho. Pro každý film děláme deset verzí. Na patnáct dní si sedneme, uděláme verzi. Pak tři měsíce nic, a pak znovu a znovu. Každý snímek děláme aspoň dva roky.
Autor: Valerie Coufalová
Foto: Radek Petrášek