Filmová čítanka:
Italský filmový neorealismus

Čítanka představí filmařské i teoretické hnutí italského neorealismu v procesu jeho hledání pravdivějšího vyjádření „skutečnosti“ v kinematografii, když namísto krásy obrazů volalo po návratu ke kráse světa, k pravdě věcí, k realitě. Důležitými podněty se mu staly fašistická zkušenost, (po)válečná deziluze, chudoba i odmítnutí předválečných filmů. Navazovalo se sice na dřívější diskuse, leč s ohledem na prožité roky i proměnu společnosti nabyla otázka (filmu jako) zobrazení skutečnosti pro neorealistické teoretiky, scenáristy a režiséry na nové, palčivé aktuálnosti.

Chceme poukázat na různorodost neorealismu coby pojmu i pomyslného filmařského zadání, stejně jako na proměnlivost jeho stylového i vypravěčského pojetí v čase. Aby tato rozmanitost vystoupila do popředí, zaměřujeme se převážně na dva režiséry, a sice Vittoria De Sicu (v tandemu se scenáristou Cesarem Zavattinim) a Roberta Rosselliniho – s doplněním alternativního přístupu u Giuseppeho De Santise. Paralela mezi De Sicou a Rossellinim umožní zvýraznit, jak odlišně každý přistupoval k uchopení reality a zároveň jak každý v krátkém období vystřídal několik interpretačních pozic. A zatímco De Sica skrze posuny důrazů rozkládal překvapivě klasické příběhové oblouky, Rossellini experimentoval s epizodičností, těkavostí a přesouváním dějišť v prostoru, čase i kontextu.

Zažijeme mnohost zkušeností s válkou v Paise (1946), vydáme se po stopách v netradiční detektivce Zloději kol (1948), budeme se s malým chlapcem toulat zpustošeným Berlínem v Německu v roce nula (1948), zasníme se v Zázraku v Miláně (1951), prožijeme řetězec příhod radostných se svatým Františkem, prosťáčkem božím (1950) i neradostných s Umbertem D (1952) – a na závěr se podíváme na dramaticky sevřenější přístup v Hořké rýži (1949). Jedno východisko, (převážně) dvě kariéry, šest let, sedm neorealismů.

Dramaturgové:

Radomír D. Kokeš, filmový historik, analytik a pedagog, jenž se kinematografii snaží spíše porozumět než ji hodnotit. Ač po tři desetiletí prožívá románek se starými, zejména němými filmy, badatelsky se dlouho věnoval seriálovému a modernímu hollywoodskému vyprávění. Prací pro LFŠ a výzkumem českých němých filmů se tak vrací ke kořenům.

Aleš Říman, středoškolský učitel, který se díky Letní filmové škole každý rok vrací ke svému původnímu oboru. Milovník žánrového filmu, veškerého s láskou natočeného braku a všeho italského. V celoživotním komplikovaném, leč plodném vztahu s československým filmem.