Rozšířená verze rozhovoru s českým hercem Ivanem Trojanem z pondělního vydání Filmových listů. O způsobu, jakým si vybírá role, rozdílu mezi divadlem a filmem i o snímku Karla Kachyni Naděje (1963).
Filmů s vámi je v posledních letech o něco méně. Mění se nějak způsob, jakým si vybíráte role?
Vybírám si pořád stejně. Stěžejní je pro mě scénář, to je stavební kámen. Jsem taky rád, pokud se na vzniku filmu můžu podílet svým názorem. Tedy, že si o tom můžu s autorem nebo s režisérem povídat a můžu ho ovlivnit – to neznamená, že bych za každou cenu chtěl něco přepisovat, ale chci, než začneme točit, vědět co nejvíc o postavě a příběhu.
Tento přístup se nezměnil, scénář a režisér jsou na prvním místě. Další kritérium je tým, se kterým to budeme dělat. Finanční stránka je až na třetím místě. V poslední době nabídek už není třeba tolik, anebo právě tato kritéria úplně nesplňují. Na stole jsou také některé filmy, na které nejsou peníze. To také hraje roli.
Stále hrajete v divadle.
To je ten grunt.
Takže je pořád pro vás divadlo stěžejní?
Pokud pracuji v divadle, jakým je Dejvické, tak je to stěžejní. Je to kontinuální práce. Film je, jak tomu říkám, pionýrský tábor. Lidé se sejdou, je to velmi intenzivní, navazují se hezké vztahy, a pak to skončí a potkáme se zase až na dalším projektu. Kdežto v divadle je práce opravdu kontinuální. Také se třeba díváme, jaké to bude v příští sezoně nebo za pět let.
Máte něco kromě vlastního programu, co byste na Filmovce chtěl stihnout?
Vzhledem k tomu, kolik mě toho čeká, toho asi moc nestihnu. Uvidím, jestli se dostanu aspoň na nějaký film. Zaujala mě Naděje s Rudolfem Hrušínským a Hanou Hegerovou, podle scénáře Jana Procházky a v režii začínajícího Karla Kachyni. To bych chtěl vidět, protože mi přijde, že spojení těchto čtyř lidí je velmi zajímavé, a ten film jsem nikdy neviděl. Doufám, že to stihnu.
Autor: Miroslav Harant
Foto: Anna-Marie Křížová