Vojtěch Mašek a Vojtěch Vodochodský: Dlouhé zkoušení a hledání není standard, ale vyplatí se
Do Hradiště dorazili režisér a scenárista Vojtěch Mašek a herec Vojtěch Vodochodský, aby spolu se svými kolegy večer uvedli světovou premiéru své novinky Arvéd (2022). Co je na příběhu tajemného okultisty a kolaboranta Jiřího Arvéda Smíchovského nejvíc lákalo? A jak se práce na tomto filmu lišila od jakékoliv jiné?
Jak si vybíráte témata z české historie, která chcete dál zpracovat?
Mašek: Jde o věci, které mě zaujmou, třeba když si je někde přečtu nebo slyším někoho vyprávět historku – to, že se odehrávají v určité historické době, není můj programový záměr. Když objevím nějakou zajímavou zápletku či téma ze současnosti, nebo klidně z budoucnosti, taky ho budu chtít zpracovat. Láká mě hlavně absurdita nebo paradoxy situací a příběhů.
Taky máte rád rozmazávání hranic mezi realitou a surrealitou a z vašich předchozích děl je vidět, že dáváte důraz na studování psychologie postav v nezvyklých situacích. Naplňuje i Arvéd všechny tyhle body?
Mašek: Určitě. Já bych právě nesáhl jen po motivu udávání a spolupráce s tajnou policií, i když je to naše velké národní téma. Důležitý byl i magický faustovský motiv Arvédova života. To, co jsem se o něm dočetl nebo dozvěděl, zní často neuvěřitelně a nereálně.
Scénáře obvykle tvoříte s dalšími autory. Křižáčka (2017) jste psal s Jiřím Soukupem a režisérem Václavem Kadrnkou, Okupaci (2021) s Markem Šindelkou, Arvéda s Janem Poláčkem. V čem je spolupráce lepší?
Mašek: Není to pak tak osamělá práce a navíc dobrý spoluautor rovnou plní funkci dramaturga. Společný brainstorming je dost výhodný, když člověk píše sám, ztrácí sebereflexi a je hodně subjektivní. Spoluautor musí být někdo, kdo má podobné uvažování, a zároveň funguje jako oponent, který vaše nápady prověřuje.
Má v rámci těchto spoluprací každý svou specifickou roli?
Mašek: Myslím, že ne. Třeba s Džianem Babanem, spolužákem ze scenáristiky, jsme si našli společnou řeč. Při psaní se můžeme libovolně střídat, protože už máme tak chycenou mluvu postav, že u nás rozdíl v rolích fakticky není. V případě Arvéda jsem nastavil základní zápletku a Honza Poláček ji sytil svým textem, zatímco já byl chvíli dramaturg, chvíli přepisovač. Ale samotné psaní bylo víc na něm.
Vojto Vodochodský, vy jste zkušenosti před kamerou nasbíral například na seriálech Slunečná (2021) nebo Krejzovi (2019). Jak se tato televizní práce lišila od té na filmu Arvéd?
Vodochodský: Tyhle konzumní seriály jsou továrna, kde se moc nezkouší a nejde do hloubky. Nikdo to ani nechce, celý ten proces je zrychlený, zvládáme i čtrnáct obrazů denně. Kdežto u Arvéda jsme točili za den třeba čtyři, pět obrazů, někdy i míň. Hodně jsme zkoušeli a na place jsem si pak byl jistý, co po mě Vojta chce, co já chci od něj a co společně čekáme od mé postavy. Ta příprava byla hrozně znát.
Je pro vás rozdíl, když pracujete na projektech ze současnosti a na projektech jako jsou Iveta (2022), Arvéd nebo připravovaná série Král Šumavy, kde se můžete připravit pomocí rešerše historického kontextu?
Vodochodský: V Ivetě jsem hlavně hrál reálnou postavu, Petra Sépešiho, a mohl jsem si nakoukat jeho videa, to bylo hodně jiné. Je pravda, že dobovky jsou specifické, třeba jinou mluvou, což herci taky něco dá. Na Králi Šumavy jsme s Davidem Ondříčkem řešili drobné nuance, říkal nám třeba, ať odstraníme pražštinu a mluvíme pomaleji, než jsme zvyklí.
Podle čeho jste vybírali obsazení Arvéda? Představitel titulního hrdiny Michal Kern nebo právě Vojta Vodochodský prý byli jasná volba.
Mašek: U Michala šlo o šťastnou náhodu, protože jsem s ním v době, kdy jsem se začal zabývat arvédovskou látkou, zkoušel ve Studiu Hrdinů divadlo. A viděl jsem, že má v sobě ďábla…
Vodochodský: I v civilu…
Mašek: To taky (smějí se). Zároveň dokáže být i citlivý. Jeho škála je obrovská a ve filmu byla zatím nevyužitá. Což mě taky mě zaujalo – diváci si Michala nebudou tolik spojovat s jinými rolemi. Pak jsem se s ním radil o dalších hercích a protože Michal zrovna zkoušel na Jezerce Saturnina s Vojtou, doporučil mi ho. Byl jsem se na něj podívat a taky to hned secvaklo. Všem hercům jsem moc vděčný, protože jsem později zjistil, že u nás není standardní, abychom se scházeli a bavili o filmu, zkoušeli a hledali.
Vodochodský: Já myslím, že hodně herců je tom otevřených. Pokud ze scénáře cítí potenciál a hloubku, kterou je potřeba prozkoumat, byli by jinak sami proti sobě. Ale standard to opravdu není.
Mašek: Pracovní režim tomu často není nakloněný. Není čas, není to placené…
Jak tahle přípravná fáze probíhala?
Mašek: S kameramanem Dušanem Husárem jsme debatovali o každém vizuálním detailu, s herci jsme dělali hodně zkoušek. Hlavně s Michalem, který roli Arvéda dost hledal, načítal si historické texty…
Vodochodský: Natáčení pak bylo moc příjemné, protože zkoušení mu dalo pevný základ.
Jak dlouho jste točili?
Vodochodský: Asi dvacet pět dní.
Mašek: Výhoda byla, že jsme točili hodně v interiérech, takže jsme nemuseli čekat na počasí a neměli jsme žádné prodlevy.
Postihl vás nějak covid?
Mašek: No museli jsme dodržovat všechna ta opatření…
Vodochodský: Akorát herci nemohli nosit roušky kvůli otlačeninám a make-upu.
Mašek: A pak čtvrtý nebo pátý den natáčení mi přišla zpráva od Dušana Husára: “Nechci panikařit, ale nemám čich ani chuť.” Museli jsme práci na deset dní zastavit a všechno přeskupit podle možností herců. Ale díky tomu, že jsme ještě točili v ateliéru, kde bylo všechno pohromadě, se to zvládlo.
Matyáš Valenta
První část rozhovoru najdete ve středečních Filmových listech.
Foto: Maxim Stano