Česká literární a filmová překladatelka Anna Kareninová ve středu odpoledne v Respekt stanu hovořila o možnostech jazyka a úskalích, jež neodvratně stojí před překladateli při převodech originálních děl. Řeč ale přišla i na umělou inteligenci a její možné využití pro překlad literárních nebo věcných textů.
V úvodu debaty Kareninová hovořila o překladu jako o střetu kultur: „Každý jazyk je něčím jiný a nejde úplně převést,“ uvedla. Náročnost snahy zprostředkovat totožnou esenci originálního díla v jiném jazyce ilustrovala na Tarkovského filmu Nostalgie (1983), v němž ruská báseň přeložená do italštiny ukazuje vychýlení od původního ruského vyznění.
„Při překládání filmů se nikdy dopředu nedívám, jak příběh dopadne. Skoro nikdy se netrefím,“ glosovala. Podle překladatelky a esejistky vždy nelze dostát všem jazykovým formalitám, jež jsou podle ní často přítěží: „Hranice překladu jsou v tom, že nemůžou zprostředkovat pocit, jestli alespoň trochu nerezignují na formální stránku,“ podotkla.
Kareninová vzpomněla i na nedávno zemřelého spisovatele Milana Kunderu, jehož romány překládala. „Kundera podle mě při opravování překladů svých děl z češtiny do francouzštiny našel svoji francouzštinu,“ vysvětlovala překladatelka. Překládání bylo podle ní náročné jak pro ni, tak pro Kunderu samotného: „Měl to se mnou těžké. Při překládání jsem se hodně ptala,“ vzpomínala.
Řeč ale přišla i na roli umělé inteligence a její využití: „Překladatelům práci velmi usnadní, ale jejich práci nenahradí,“ podotkla s tím, že umělá inteligence není s to rozeznat autorův styl, což je u překladu nezbytné. „Z vlastní zkušenosti však vím, že velmi dobře funguje u věcných textů, jako jsou vědecké články,“ dodala.
Devětašedesátiletá překladatelka se soustředí zejména na díla francouzských a anglických autorů, jejími hlavními literáty jsou Louis-Ferdinand Céline a Ezra Pound. Dále připravuje překlady snímků pro karlovarský filmový festival.
Autor: Jakub Hříbek
Foto: Magdaléna Šmídová